Vzpomínka na anglického džentlmena Rudolfa Prokopa

Anglický džentlmen odešel Ohlédnutí za ředitelem Rudolfem Prokopem Myslím, že kolegové z jiných středních škol měli důvod nám Rudolfa Prokopa závidět. Tím hlavním důvodem bylo, že nás v totalitním režimu chránil silou své osobnosti.

Svým vzděláním byl pan ředitel historik a filozof. Tehdy bylo v podstatě nemyslitelné, aby ředitel gymnázia byl nekomunista.

Podle mého názoru byl R. Prokop stoik, který nedával najevo až tak často emoce.

Tak tedy byl komunista, ale hlavním rysem jeho osobnosti bylo stálé prohlubování vzdělání, četba literatury nejenom v češtině, ale i v angličtině.

Dále ho charakterizoval pořádek a čistý stůl, kdy jste měli pocit, že práce byla právě dokončena.

Již jsem naznačil, jak jsme byli chráněni před totalitními formálními hloupostmi, které jsme možná administrativně splnili, ale v podstatě jsme od nich měli pokoj. Na prvním místě byl vzdělávací cíl školy.

Na naši školu chodila komise, která dohlížela na to, aby se někteří žáci nedostali na vysokou školu určitého typu, což bylo často z dnešního hlediska absurdní. Zde pan ředitel celou věc probral s postiženými žáky a doporučil jim školy, na které se mohli dostat, a také většinou dostali.

Vždy hájil své učitele a stál za nimi, pokud se některý z našich řad nevyřadil sám. Z tohoto hlediska to neměl s některými z nás moc lehké. Pouštěli jsme si v totalitě dosti ústa anebo pero na špacír, a tak musel čelit nejrůznějším tlakům ze sekretariátu komunistické strany. S námi pak takový prohřešek probral a tím celá věc většinou skončila.

Jeho osobnost působila, jak jsem již napsal, stoicky a hluboce filozoficky. Pravděpodobně byl opravdu marxista, i když působil spíše jako tajný katolík, což se o něm také říkalo, a tak není náhodou, že si ho ve Spolku přátel starého Hradce vybral dr.Jan Muk jako nástupce.

Za komunizmu docházelo k dosti zvláštním paradoxům. Spolek přátel starého Hradce, byl jeden z mála spolků, které přežily únor 1948, je to podobný paradox, jako když Zdeněk Nejedlý nechává vystavět Betlémskou kapli.

Rudolf Prokop neúnavně dojíždí do Prahy se svými přednáškami, v nichž se tematicky pravděpodobně inspiroval u Jana Muka.

Ve výuce humanitních předmětů jsme i za komunizmu vlastně měli značnou volnost. Myslím také, že většina kolegů svého pana ředitele také chránila a bránila a nedala na něj dopustit.

Ve funkci ředitele setrval až do svého odchodu do důchodu. Po roce 1989 přijímal na školu americké nebo anglické lektory angličtiny a nebrzdil žádnou dobrou věc. Dnes se zdá, že dnešní doba dokáže vymyslet ve školství paradoxy a hlouposti často větší, než tomu bylo před rokem 1989.

Za Rudolfa Prokopa jsme se hlásili k našim jezuitským předchůdcům, zde se projevoval pan ředitel jako velmi tolerantní historik, a jeho názory a informace nám byly oporou při podporování vzniku VŠ v našem městě, protože si byl velmi dobře vědom síly a velikosti historické tradice v našem městě.

Život mívá daleko ke spravedlnosti. Třeba bible o tom hovoří v mnoha příbězích, kdy narážíme na paradoxní, zdánlivě nepochopitelné osudy, dokonce se nám zdá, že nás někdo trestá anebo se nám vysmívá.

To velkou měrou platí na závěrečnou část života pana ředitele Prokopa.

On, velmi vzdělaný a sečtělý muž, musel trpělivě zvládat tvrdý atak nemoci, která zaútočila na samotnou podstatu jeho osobnosti, mozek.

Naposledy jsem ho viděl v jindřichohradecké nemocnici, kdy již obtížně nacházel cestu do svého pokoje. Bylo opravdu velmi bolestné vidět tohoto výjimečného člověka v tak svízelné situaci.

Nikdy neztratil naši úctu, obdiv a lásku.